Muslim věří ve význam zbožného předsevzetí a jeho důležitost v náboženských a světských úkonech, protože všechny skutky jsou jím formovány a v závislosti na zbožném předsevzetí buďto sílí, nebo slábnou, jsou správné, či se kazí. Muslimova víra v důležitost zbožného předsevzetí před každým činem a nutnost jejich nápravy je čerpána především z Alláhova výroku: „A přitom jim bylo pouze poručeno, aby uctívali Boha, zasvěcujíce mu upřímně svou víru.“ (al-bajjina – Jasný důkaz: 5). „Rci: Bylo mi poručeno, abych sloužil Bohu, upřímně mu zasvěcuje víru.“ (az-zumr – Skupiny: 11). Dále pak z výroků Alláhova vyvoleného (NBŽM): „Skutky budou souzeny podle úmyslu a každý člověk podle toho, co zamýšlel.“[1] „Alláh nehledí na váš vzhled a majetek, nýbrž se dívá do vašeho srdce a na vaše skutky.“[2]
Tento pohled do srdcí je pohledem na předsevzetí a záměr, protože tento záměr je podnětem a pohnutkou ke skutku: „Kdo zamýšlel vykonat dobrý skutek a neučinil ho, tomu byl tento skutek počítán, jako by ho vykonal.“[3] Již pouhý správný záměr činí skutek správným a pro své zbožné předsevzetí je hoden odměny a odplaty. Prorok (NBŽM) o tom říká: „Jsou čtyři druhy lidí: muž, kterému Alláh udělil poznání a majetek, takže se svým majetkem nakládá s moudrostí. Jiný muž si říká: Kdyby mi Alláh uštědřil stejně jak jemu, jednal bych jako on – odměna obou mužů je stejná. Dalšímu muži dal Alláh majetek, ale ne moudrost, takže se svým majetkem nakládal nemoudře. Čtvrtý muž na to říká: Kdyby se mi od Alláha dostalo toho, co se dostalo onomu muži, jednal bych jako on – jejich hřích je tentýž.“[4] Muž s dobrým záměrem byl odměněn za správný čin a muž se špatným předsevzetím vzal odplatu za špatný skutek; odměna i odplata je založena na pouhém úmyslu.
Když byl Prorok (NBŽM) v Tabúku, řekl: „V Medíně byli lidé, kteří se všeho účastnili s námi, společně jsme přecházeli údolí (neudělali jsme nic, co by rozezlilo bezvěrce), společně s námi vynakládali svůj majetek a s námi žíznili.“ Bylo mu řečeno: „Jak je to možné, posle Alláhův?“ „Oni za to nemohou, byli s námi z dobrého úmyslu,“ řekl Prorok (NBŽM)[5] „Dobrý úmysl rozhoduje o tom, že ten, kdo nebojoval, získá odměnu bojovníka a ten, kdo nebojoval za svatou věc, obdrží odměnu bojovníka za svatou věc, jak vyplývá z Prorokova (NBŽM) výroku: „Jestliže se dva muslimové střetnou v souboji, octne se vítěz i padlý v ohni pekelném.“ „Posle Alláhův, že se tam octne ten, který ho zabil, ale proč ten zabitý?“ Prorok (NBŽM) řekl: „Protože chtěl zabít [6] svého druha.“[7] Špatný úmysl toho, který si za zabití zasluhuje pekelný oheň, je stejný jako úmysl zabitého; nebýt jeho špatného záměru, patřil by mezi lid ráje. „Nějaký muž přislíbil ženě věno, o němž Alláh ví, že jí ho nechce dát. Ten muž tu ženu podvedl a falešně ji svedl; v soudný den potká Alláha coby smilník. Jiný muž se u druhého muže zadlužil a Alláh ví, že mu ten dluh nemá v úmyslu uhradit; podvedl Alláha a falešně získal peníze. Jednoho dne předstoupí před Alláha jakožto zloděj.“[8] Špatný úmysl změnil dovolené v zakázané a zákonné v zakázané: co bylo prosto zákazů a hříchu, se stalo zakázaným a hříšným.
Toto všechno potvrzuje muslimovo přesvědčení o vážnosti a důležitosti úmyslu, a proto své skutky zakládá na zbožných předsevzetích a vynakládá úsilí, aby nic nekonal bez zbožného předsevzetí, neboť úmysl je základem a duší jednání. Správnost skutku spočívá ve správnosti úmyslu a jeho špatnost ve zkaženosti úmyslu; jednání bez úmyslu je jednáním falešného pokrytce.
Muslim je přesvědčen, že zbožné předsevzetí je úhelným kamenem a podmínkou každého skutku, protože si je vědom toho, že záměr není pouhé slovo pronesené ústy („při Alláhovi, mám v úmyslu to a to“), nebo pouhým výrokem proneseným v duchu, nýbrž pramení ze srdce a směřuje k odpovídajícímu skutku a ke správnému cíli usilujícímu o prospěch nebo zabraňujícímu škodě. Úmysl je vůle nasměrovaná ke skutku, který touží uspokojit Alláha a poddat se Jeho příkazu.
Muslim je tedy toho názoru, že povolený skutek se dobrým úmyslem stává skutkem poslušnosti zasluhujícím si svou odměnu, a jestliže tento skutek dobrý úmysl postrádá, stává se hříchem, kterému náleží trest. Muslim se nedomnívá, že působením dobrého předsevzetí by se hřích mohl změnit na poslušnost: Jestliže někdo pomlouvá nějakou osobu, aby uspokojil přání někoho jiného, hřeší proti Alláhovi a je hříšníkem, kterému v Alláhových očích jeho dobré předsevzetí nepomůže; nebo ten, kdo staví mešitu z nezákonně nabytých peněz, za svůj skutek nebude odměněn; ten, kdo navštěvuje diskotéky, nebo si kupuje losy s tím úmyslem, aby z jejich peněz podporoval dobročinné akce, ku prospěchu džihádu a podobně, se Alláhovi zpěčuje a je hříšníkem, který nebude odměněn; kdo staví náhrobky na hrobech zbožných, obětuje jim oběti, anebo se z lásky k těm, kdo konají dobré skutky, zavazuje přísahou, se Alláhovi protiví a hřeší proti Němu, i když se domnívá, že jsou jeho úmysly zbožné, protože čin se zbožným předsevzetím se stane skutkem poslušnosti jedině tehdy, je-li dovolený a povolený. Věci zakázané se za žádných okolností nestanou správnými a vhodnými.