Svět se zmenšuje a události na jednom konci světa se dotýkají i života lidí na jeho druhém konci. Nemůžeme se jen pasivně dívat na tyto problémy, které se nás, ať chceme nebo nechceme, týkají.

To, co jsme mohli v různých obdobích historie slyšet z úst různých samozvanců a extremistů, hlásících se k různým náboženstvím, nemusí skutečně k tomuto náboženství vůbec patřit ani být v souladu s jeho hodnotami.

Rovněž nelze říci, že nějaká kultura a tradice je dobrá protože je naše a špatná je ta, která je jiná.

Mluvme nyní o islámu. Především proto, že musíme rozlišit skutečný islám od islámského extremismu. Musíme říci jasně a otevřeně, že boj proti extremismu není bojem proti náboženství.

Islám je jedním ze dvou nejrozšířenějších náboženství na světě. Není možné ignorovat tak velkou skupinu lidí jen proto, že myslí jinak nebo proto, že někteří extremisté či fanatici jsou nějak spjati s tímto náboženstvím. Při racionálním uvažování nás tato skutečnost vede k nutnosti poznání náboženství jako takového a jeho významu pro lidstvo.

Spojovat sociální a politické požadavky se záměry Božími se v Evropě na první pohled zdá už jako překonaný středověk. Přesto mnohdy tyto požadavky v dnešním světě vycházejí, nebo jsou pod přímým vlivem náboženství, a to zvláště v islámských zemích a u muslimů.

Podle islámu všichni jeho proroci v historii lidstva (mezi jinými Abrahám, Izák, Ismail, Jákob, Josef, Mojžíš, Jonáš, Ježíš a ostatní) byli sesláni Bohem (Alláhem), aby ukázali lidstvu správnou cestu.

Podle islámu je monoteistické náboženství považováno za nutné a potřebné pro lidstvo. Takové náboženství plnilo své poslání v různých časových úsecích života lidstva. Poslední z proroků byl právě Muhammad (nechť mu Bůh žehná).

V tomto kontextu měla monoteistická náboženství a jejich proroci ukázat lidstvu správnou cestu, která vede ke štěstí, pokoji a bratrství, ve kterém má a musí mít lidská bytost své prvotní místo, na které není možné nikdy zapomenout nebo mu dát jiný, podřadný význam. Jakmile tak učiníme, nepochopili jsem správné poslání těchto náboženství, resp. islámu.

Náboženství a víra v Boha dává člověku sílu jít důsledně správnou cestou ke skutečnému úspěchu.

Jak jsme už řekli, v historii islámu – stejně jako v jiných náboženstvích – byly a jsou momenty zneužívání náboženství. Samotná odlišnost názoru není důvodem k obavám. Problém vzniká, když horlivě a za každou cenu chceme prosadit svou pravdu. Myslím si, že horlivost a přehnaný postup v prosazování vlastních názorů je škodlivý především nám samým.

Na první pohled jednota v islámu, jako ve všech velkých náboženstvích, zdaleka není úplná. Existují desítky směrů uvnitř tohoto náboženství. Žádný z nich ale nemůže, respektive by neměl, popřít základní prameny a podstatu své víry.

Muslim věří, že pokud by byl islám skutečně dodržen, měl by každý věřící i jinověrec v souladu s islámskými pravidly a právem zaručeno své právo a bezpečí. Povinností islámského státu je chránit a poskytovat dostatečné bezpečí a jistotu také jinověrcům žijícím v islámské zemi (Ahlu-Dzemma).

Lidský rozum samotný nestačí vždy rozeznat dobré od zlého. Lidské zákony jsou, jak ukazuje praxe, častokrát velmi nedostatečné a nedokonalé. Myslím, že ti, kteří pro své postoje zabíjejí a terorizují, opustili Boží cestu a postupně zbloudili až do té míry, že zapomněli na hlavní smysl náboženství.

Jedna z velkých osobností počátku islámu, druhý chalífa muslimů cOmar ibn al-Chattáb, říká: „Žijte pozemský život a chovejte se, jako byste na zemi měli žít věčně. Připravte se na posmrtný život tak, jako byste měli zemřít zítra“. Tento moudrý výrok v kombinaci s jinými náboženskými texty nám může ukázat správný směr v životě. Islám je náboženství, které člověka vede na zemi a zároveň připravuje na posmrtný život.

V islámu je hodnotou úcta ke starším, úcta k rodičům, úcta ke vzdělání, úcta k práci a k poctivému získávání prostředků k živobytí. Je kladen důraz na zodpovědný přístup k vlastním právům a povinnostem v rodině i ve společnosti. Pokud by se měla obec rozhodnout mezi budováním mešity a mostu, islám dává přednost stavbě mostu.

V islámu je úmysl podstatou věci. Když se usmívám na druhého s úmyslem konat dobré věci, když odstraním kámen z cesty, aby o něj jiný nezakopl, když nečiním druhému, co bych sám nechtěl, aby činil mně, Bůh mě odmění. Toto jsou hodnoty, které by měl dodržovat skutečný muslim.

Islám nevnímá člověka jen v pozemské situaci, ale dává mu naději z hlediska nadpozemské perspektivy. Uznává zásadu zákonnosti, že všichni lidé jsou si rovni před Bohem a před zákonem, nejlepší z nich je ten nejbohabojnější. Díky svému nadnárodnímu a nad-etnickému universalismu je islám přímo antitezí jakéhokoliv nacionalismu a rasismu.

Muhammad v desátém roce hidžry (632 n.l.) vykonal pouť do Mekky (hadždž) a při této příležitosti měl krátké kázání, které mělo pro muslimy velký význam. Tehdy mimo jiné řekl: "Lidé, vaše krev i váš majetek jsou pro vás vzájemně zakázané.... Všechno, co bylo před islámem......, bylo zrušeno a překonáno. Prolévání krve, jak tomu bylo před islámem, je zrušeno.....Všichni lidé jsou synové Adamovi a Adam byl stvořen z hlíny.“ Alláh říká v Koránu:. "Lidé, věru jsem vás stvořil z muže a ženy a učinil jsem z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Alláhem je ten, kdo je nejbohabojnější." (49:13).

Podle islámu lidstvo představuje jednu rodinu pocházející z jednoho otce a jedné matky, rodinu mířící k týmž konečným cílům. Jednota lidstva a rovnost všech lidí spočívá ve společném rodičovství Adama a Evy.

Každá lidská bytost je členem univerzální rodiny založené prvním otcem a první matkou, má proto právo těžit ze společných vymožeností a je jí také nařízeno sdílet stejné odpovědnosti. Uvědomí-li si lidé, že patří všichni k Adamovi a k Evě a že tito dva jsou stvořeními Božími, pak nebudou moci existovat rasové předsudky nebo společenská nespravedlnost nebo druhořadé občanství. Lidé budou ve společenském chování sjednoceni podobně, jako jsou ve své přirozenosti sjednoceni poutem společných rodičů. Vztahy mezi jednotlivcem a společností jsou založeny právě na jednotě původu a konečném cíli společenského života v islámu.

Role jednotlivce se doplňuje s rolí společnosti. Existuje mezi nimi společenská solidarita a vzájemná zodpovědnost. Jednotlivec je zodpovědný za obecné blaho a prosperitu své společnosti, ale také vůči Alláhovi. Na druhé straně společnost je také zodpovědná Bohu za blaho jednotlivce. Je-li jednotlivec zdravý, je přispěvatelem a společnost je příjemcem. Na oplátku má právo na zabezpečení a péči. V takovém případě je on příjemcem a společnost je přispívajícím. Z toho je vidět, že povinnosti a práva spolu harmonicky souvisejí. Zodpovědnost a zájem jsou oboustranné.

Kromě jednoty lidstva podle původu a konečných cílů a vedle vzájemné zodpovědnosti a zájmu lze islámský společenský život charakterizovat spoluprací v atmosféře dobra a zbožnosti. Je to zřetelné v plném uznání jednotlivce a jeho posvátných práv na život, majetek a čest. Je to také zřetelné v účinné roli, kterou jednotlivec hraje v oblasti společenské mravnosti a v etice. To vše nás donutí k zamyšlení a odpovědnosti vůči společnosti a světu. Musíme zabránit tomu, aby svět upadl do nekonečného trápení a lidských tragedií. Musíme říct pravdu i s vědomím, že to pro nás bude mít neblahé následky.

Při plnění své zodpovědnosti musíme být obezřetní a ostražití, abychom ve skutečnosti nejednali proti svým dobrým záměrům.

Pokud nebudeme rozlišovat skutečného muslima od fanatika a extremisty, pak budeme sami problém spíše zvětšovat, než abychom ho řešili. Naše úsilí v boji s extremismem, fanatismem a terorismem v jakékoliv podobě nemá spočívat jen v použití síly a tanků nebo různých zpravodajských hrách, přímém a nepřímém nátlaku a pronásledování všeho náboženského a v tomto kontextu islámského.

Náš boj proti zhoubné nemoci extremismu a terorismu musí být komplexní a přesný jako chirurgický zákrok. Jakýkoliv plošný postup je velmi škodlivý. V této souvislosti bych chtěl zdůraznit význam preventivních a výchovných opatření, která považuji za nedostatečná. Musíme odstranit zdroje a argumentace terorismu. Lidé musí věřit, že teror nemá šance na úspěch a není tou správnou cestou. Terorismus a násilí se nevyskytují pouze v islámském kontextu, nezačaly 11. září 2001 a neskončí s pádem a zničením jedné organizace. Je to dlouhý boj a vyžaduje trpělivost a systematickou, dlouhodobou práci všestranného charakteru. Je třeba, aby se na tomto procesu podílela celá světová demokratická veřejnost a představitelé náboženství sami. Extremista škodí především sám svému náboženství.

Nesmíme připustit myšlenku a názor, že se nás ta věc bezprostředně netýká. Za takové myšlenky se tvrdě platí. Myslím si, že celá 90. léta minulého století jsou vzorným příkladem takovéto lhostejnosti ke krveprolévání v Afghánistánu..

Často se setkáváme s necitlivým přístupem k náboženským hodnotám. Stává se, že někteří lidé zaměňují zvyky a tradice mezi obyvateli muslimských zemí nebo dokonce režimy vládnoucí v muslimských zemích s islámem a dochází tak k fatálnímu zkreslení pohledu na náboženství jako takové.

Přimlouval bych se, abychom zůstali sví a vždy dělali správné věci, nejen proto, že to chce ten či onen, ale proto, že jsou správné.

Musím říci, že v poslední době se řada muslimů bez jejich osobního přičinění stala zranitelnější. Pro vytvoření problému někdy stačí, jestliže vejde ve známost, že jsou věřící. Občas to vypadá, že z pohledu některých lidí je problémem a hrozbou samotná víra. Vidět v každém muslimovi potencionálního zločince a v každém kritickém názoru něco nebezpečného je velice škodlivé. Tyto názory často pocházejí z profesionální deformace a povrchního a emocionálního pohledu na věc. Koncepce izolace a omezování prostoru pro všechny věřící pod vlivem určitých událostí je jednoduchá, ale nesprávná. Tato koncepce zbaví určitou část věřících jejich zodpovědnosti podílet se na nápravě.

Tento způsob myšlení řada lidí sice teoreticky nepřipouští, ale v praxi takto jednají, o čemž mám své indicie a konkrétní poznatky. Česká republika bohužel není v tomto směru výjimkou. Toto jednání je kontraproduktivní a ve svém důsledku je v zájmu extremistů a teroristů.

Na úplný závěr bych chtěl zdůraznit, že nesmíme zapomenout na svůj podíl v těchto dobrých a zlých věcech, co se dějí ve světě. Nestačí říci: “Za všechno můžou oni“ a tím zapomenout a odlehčit své odpovědnosti.

Vytvoření velké duchovní koalice je myšlenka velká a je třeba na této bázi pracovat. Musím říci, že tato spolupráce neznamená splynutí jednotlivých náboženství a myšlenkových proudů. Chceme-li skutečně na tomto poli pracovat, je zapotřebí, aby se všem mírumilovným spravedlivě umožnilo zde působit.

Věřím, že naše práce má smysl, je třeba o problémech mluvit, poukázat na ně se vší otevřeností a hledat cesty k nápravě. Jiná cesta není.

Ať Alláh žehná každé akci a práci takové, jako ta naše dnešní.