Badr je jedno z nejdůležitějších jmen v celé islámské historii. Znamená vítězství, které rozhodlo o osudu rodícího se Islámu, vítězství vybojované malou skupinou proti přesile velkého vojska. Ale význam tohoto vítězství je hlavně v jeho důsledcích.

První muslimští historikové se v tom rozhodně nemýlili. Ibn Hišám, autor životopisu (Síry) Proroka, této bitvě věnoval přes 160 stran. Vše popsal a vysvětlil do nejmenších detailů: okolnosti a příčiny bitvy, přípravu obou protivníků, jejich počet a metody, jména hlavních účastníků, popis místa, počet a jména padlých a raněných, proslovy a básně řečené při této příležitosti, dokonce i jména slavných koní osedlaných bojovníky od Badru!

K této bitvě došlo v druhém roce hidžry. Vzhledem k okolnostem bylo pravděpodobné, že k bitvě dojde, jenom nebylo jasné kdy a kde. Když evropští orientalisté, odborníci na islámskou historii, zkoumají příčiny této bitvy, vidí v ní jen příležitost pro muslimy k ukořistění bohaté karavany modlářských Kurajšovců. Tito historici se nedokáží oprostit od svého zvyku soudit podobné události pouze z materiálního hlediska. Přitom každý, kdo se pokusí nestranně a důkladně rozebrat situaci, ve které se Islám v tomto období nacházel, pochopí skutečné pohnutky, které vyústily v toto památné střetnutí.

Fakta známe dobře. Posel Boží a jeho společníci, kteří byli v Mekce uráženi a ohrožováni nevěřícími, uprchli do Medíny, kde se jich ujali místní obyvatelé. I přesto, že muslimové odešli, mekkánští nevěřící proti nim nepřestali při každé příležitosti nepřátelsky a nenávistně vystupovat. Věřící, kteří zůstali v Mekce, byli vystaveni jejich hrozbám, urážkám a násilí. Abbás, prorokův strýc, vyznával Islám potají, protože se obával mekkánských vládců. Zeťové Posla Božího, kteří zůstali v Mekce, se stali (přestože ještě nebyli muslimy) terčem přesvědčování a výhrůžek, aby zapudili Muhammadovy dcery a oženili se s jinými ženami. A tak například cUqba Ibn Abi Lahab, manžel Ruqajji či Abu Al cAs, manžel Um Kalthum, vyhrožování podlehli a dcery Posla Božího zapudili.

I přímo v Medíně měli nevěřící Kurajšovci silné spojence v Židech, kteří sice Islám nenapadali otevřeně, ale podrývali jej zlomyslným zpochybňováním a napomáháním jeho mekkánským nepřátelům.

Takže taková byla situace muslimů vpředvečer Badru. Bylo třeba, aby se za každou cenu vyprostili z tohoto ubíjejícího a ponižujícího postavení, ve kterém je drželi Kurajšovci. A právě proto bylo ozbrojené střetnutí mezi nepřátelskými stranami nevyhnutelné.

Přejděme nyní k samotné bitvě u Badru, která se odehrála v Ramadánu druhého roku hidžry (březen 623). Historici udávají, že Prorok poté, co se dozvěděl o tom, že se ze Sýrie do Mekky vrací velká karavana vedená vůdcem rodu Umájovců Abu Sufijánem, svolal muslimy k jejímu přepadení. Mezi Muhadžiríny a Ansáry se mu podařilo shromáždit přibližně 300 mužů. Vyslané hlídky však hlásily, že karavanu chrání vojsko o síle 900 až 1000 mužů. Muslimové se tedy v žádném případě nemohli svým protivníkům rovnat počtem. Poměr byl jeden proti třem.

Tento velice významný detail nám ukazuje, že se Posel Boží rozhodl pro střet s Kurajšovci i přes jejich silnou početní převahu právě proto, aby se muslimové mohli vymanit z jejich dusivého sevření. Můžeme tomu říkat smělý čin nebo Prorokovo zoufalé rozhodnutí, ale možná to bylo obojí zároveň.

Muslimové odpověděli na Muhammadovu výzvu s nadšením a všichni byli připraveni se bít.

Ani vedoucí karavany Abu Sufiján neztrácel čas. Když se blížil k Mekce, dostal od svých zvědů zprávu, že na ně Prorok chystá útok. Protože jeho bohatou karavanu doprovázelo jenom kolem padesáti strážců, vyslal do Mekky posla s žádostí o posily. Mekánští obchodníci se zděsili, protože karavana vezla zboží, ze kterého jim plynuly velké zisky. Nastala skutečná mobilizace – všichni zdraví muži se museli zúčastnit a ti, kteří nemohli, za sebe jako náhradu posílali najaté vojáky. Velení výpravy se ujal Abu Džahl Ibn Hišám, jeden z nejbohatších mekkánských měšťanů a nejzapřisáhlejší Prorokův nepřítel. Tato posila se připojila ke karavaně ještě před Badrem. Abu Sufiján, aby se vyhnul střetu s muslimy, dokonce odbočil z obvyklé cesty vedoucí přímo do Mekky a chtěl pokračovat po jiné, blíže k pobřeží. Ale Abu Džahl, přesvědčený o jistém vítězství nad muslimy, chtěl ukázat sílu svého vojska a rozhodl o pokračování karavany na Badr.

Prorok a jeho společníci tam už čekali. Zde je zajímavé si všimnout, jak se velitel muslimů připravil na střet se silným nepřítelem. Prorok, který neměl ani ponětí o zásadách válečnictví, ukázal při této příležitosti předvídavost a znalost válečné strategie a taktiky zasluhující hluboký obdiv.

Znal předem počet protivníků a většinu jejich velitelů s jejich silnými a slabými stránkami a dokonce i jejich stav mysli v tento den bitvy. Bez pochyby musel vědět, že většina těchto bohatých měšťanů přišla pouze chránit ohrožené zboží, ale nebyli o nic víc než jejich žoldáci připraveni v boji položit život. Je ale také pravda, že mnozí z nich, plni nenávisti proti tomuto rovnostářskému Islámu, který se objevil, aby zničil jejich feudální moc, bojovali s obrovskou odvahou a nakonec padli. U muslimů tomu bylo úplně jinak. Nepřišli bránit balíky zboží, ale bít se za svou víru, důstojnost a samotný život.

Při vědomí toho všeho Prorok nezanedbal ani prozkoumání místa, kde předpokládal setkání s Mekkánci a zmocnil se vodní nádrže u Badru, kde se Kurajšovci museli zastavit, aby doplnili zásoby. Rozestavěl své muže zády ke kopci a tak si také zvolil místo, ze kterého měl převahu nad nepřítelem.

Nepřítel tedy musel přistoupit zaprvé na terén, který si nevybral, a zadruhé na odříznutý přístup k vodě, kterou nezbytně potřeboval. Takže muslimové měli už od začátku výhodu vody, terénu a také jejich neochvějné víry, která jim byla neocenitelnou zbraní.

Nakonec stanula obě nepřátelská vojska tváří v tvář na planině Badru, která leží několik dní pěšího pochodu na jihovýchod od Medíny a pouhý jeden den od moře. Klan Kurajšovců působí velice impozantně s tisícem mužů a za nimi stojícími velbloudy obtěžkanými nákladem. Jezdci i pěšáci zaujímají pozici k úderu a spoléhají se na svou početní převahu.

Pod kopcem jsou rozestavěni muslimové, kterých je méně, jsou méně hluční ale více disciplinovaní. Když Prorok, uprostřed svých mužů pod baldachýnem z větví, spatřil v dálce Nevěřící, jedoucí na koních před zástupy pěšáků, zvolal: „Můj Bože! Kurajšovci přicházejí, plni pýchy a domýšlivosti a odmítající Tvého Posla a Tvé Náboženství! Můj Bože! Dej nám vítězství, které jsi nám slíbil!…“.

Jak tomu bylo v té době zvykem, boj nezačal okamžitě. Protivníci se nejdřív navzájem pozorovali a do boje nijak nepospíchali. Dokonce na sebe pokřikovali žerty, posměšné vtipy a urážky.

Tento střet byl zvláštní tím, že bojovníci jedné strany měli mezi protivníky buď přítele, bratrance, bratra nebo dokonce syna či otce. Byla to skutečná bitva „mezi bratry“.

Boj začal nejprve jednotlivými souboji. Tři Kurajšovci vystoupili z řady, šli k muslimům a žádali o souboj. Byl to starý cUkba Ibn Rabíca se svým bratrem Šajbou a synem Walidem. Vstříc jim přišli tři medínští věřící, stejně jako oni s železnou přilbou na hlavě. „Kdo jste?“, ptali se Kurajšovci. „Jsme medínští Ansárové“. „Jste ctihodní lidé, ale my se chceme bít s našimi bratranci Kurajšovci“.

Takže jim vyšli vstříc tři kurajšovští muslimové. Byli to cUbajda Ibn Hárith, Hamza, Prorokův strýc, a cAlí Ibn Abí Tálib, jeho zeť. Poslednímu z nich, který byl již proslulým bojovníkem, bylo sotva 25 let. Všichni tři Kurajšovci se s mečem v ruce vrhli na své muslimské protějšky. Hamza a cAlí zabili své protivníky a spěchali na pomoc třetímu muslimovi, který měl těžkosti se svým protivníkem. Ale i poslední Kurajšovec byl záhy zabit.

Tento trojitý krvavý souboj pravděpodobně vyvolal všeobecnou bitvu. Poslechněme si nyní, co o rozpoutání boje vypráví Ibn Hišám ve svém díle Síra: Oba protivníci se navzájem přibližovali. Prorok (nechť mu Bůh žehná) přikázal svým společníkům, aby neútočili dříve, než k tomu dá pokyn. „Pokud se vás budou snažit obklíčit, provrtejte je šípy“. Muslimové byli seřazeni v sevřených šicích. Pokud někdo trochu vystupoval z útvaru, Posel Boží ho svým kopím vracel zpět do řady. Přitom bojovníci pomalu postupovali k nepříteli. Najednou Prorok na své muže vykřikl „šuddú“ (na útok!) a rozpoutal se boj muže proti muži: všichni se urputně bili a rozdávali rány šavlemi i kopími. Zdá se, že už na začátku nemálo Mekkánců z boje uprchlo před zápalem muslimů, které povzbuzovala přítomnost jejich ctěného velitele. Neboť značnou část jejich odvahy a pohrdání smrtí je třeba připsat tomu, že Prorok Boží byl tam, za nimi, sledoval je a spoléhal na jejich odvahu a obětavost.

A vítězství muslimů bylo opravdu zdrcující. Kurajšovci na bitevním poli ztratili okolo sedmdesáti mužů a navíc mnoho zajatců a raněných.

Posel Boží, který znal dobře situaci v Mekce, doporučil svým společníkům, aby neútočili na některé Kurajšovce, z nichž bylo několik z jeho vlastní rodiny. „Protože“, řekl jim, „přestože jsou to modláři, šli do bitvy z donucení“. Mezi těmi, které chtěl ušetřit, byl jeho strýc Abbás a nějaký Abu Al Bakhtarí, který, přestože byl nevěřící, v Mekce tajně podporoval Posla Božího.

Tento Abu Al Bakhtarí neměl moc štěstí. Když mu muslimové ušetřili život, byl v doprovodu jiného Kurajšovce. Zeptal se těch, kteří mu chtěli zachoval život, jestli ušetří také jeho společníka. „Ne,“ odpověděli, „jen ty sám vyvázneš životem“. Ale on rytířsky odpověděl: „Co řeknou mekkánské ženy, až se dozví, že jsem si zachránil život a nechal zahynout mého společníka?“ V tu chvíli tasili meče a vyzvali muslimy na souboj, při kterém oba padli.

Po skončení bitvy byli Věřící stále pány terénu. Poté, co spočítali padlé nevěřící, kterých bylo celkem 70 nebo 72, a zjistili jejich jména, začali s pohřbíváním do velké jámy (qalib). Když k hrobu odnášeli jednoho z nich, cUkbu Ibn Rabícu, jeho syn, který byl mezi muslimy, se tiše díval, plný smutku. Když ho uviděl Prorok, tiše mu řekl: „Abu Hudajfo, smrt tvého otce tě rmoutí?“ „Ano,“ odpověděl mladý muž, „můj otec byl srdečný a schopný muž, který uměl vždy dobře poradit. Doufal jsem, že ho jeho přednosti dovedou k Islámu. A když dnes vidím, že zemřel jako nevěřící, je mi z toho smutno.“ Prorok ho utěšil a požehnal mu.

Zde vidíme, nakolik byli noví muslimové prodchnuti svou Vírou.

Kurajšovští zajatci, kterých bylo více než 60, byli odvedeni do Medíny. Posel Boží přikázal, aby o ně až do jejich propuštění bylo dobře postaráno. Nejbohatší z nich zaplatili výkupné a ostatní byli propuštěni po několika týdnech.

Mezi nevěřícími v Mekce zavládlo po porážce zděšení. Oplakávali své mrtvé a přísahali, že je pomstí. Ztráta mnohých mekkánských mocných vůdců byla vážná, pro některé dokonce nenahraditelná. Ale nejvážnějším důsledkem byla ztráta prestiže. Tito muslimové, se kterými do té doby tak špatně zacházeli a které ponižovali, se najednou stali silou, se kterou bylo třeba počítat. Postavení Proroka se zlepšilo jak v Medíně, tak mezi kmeny sympatizujícími s Islámem. Muslimové získali větší sebedůvěru a jejich vítězství navíc potvrzovaly koránské verše. „Bůh vám již vskutku pomohl u Badru, když jste byli ještě nepatrní“, říká jeden z nich.

Díky významu vítězství u Badru a sebedůvěře, kterou muslimové získali, se Islám mohl mocně rozvíjet. Všichni historici, muslimští i nemuslimští, jsou zajedno v tom, že tato pamětihodná bitva byla rozhodující událostí v dějinách Islámu.

Z knihy Amara Dhiny „Nejvýznamnější události v dějinách Islámu“ přeložila Fatima